Sůl jako pochutina je známá od pradávna a téměř všechny národy ji mají v úctě jako symbol dobrých mravů, věrnosti a pohostinnosti a v neposlední řadě jako symbol nepostradatelnosti: „Vy jste sůl země“, píše se v Bibli. Starořecký filozof, historik a geograf Strabón zaznamenává zprávy o solných ložiskách. Řecký lékař, lékárník a botanik Pedanius Dioscorides píše o získávání soli z mořské vody. Prvními solnými středisky na území Německa byly Lüneburg, Reichenhall a Hallein.
České země byly vždy závislé na dovozu soli, která se v minulosti dopravovala po solných stezkách – do severních Čech sůl saská, na jih alpská. V 16. století prošlo Prachaticemi označovanými za solný sklad Čech až 220 tun soli týdně. Ve středověku se používala sůl jako konzervační prostředek, takže obchodníci s touto komoditou byli velmi zámožní. Trh prostřednictvím vysokých daní ovládali panovníci, na obchodu se solí zbohatly Benátky, Janov a Řím.
Výroba kuchyňské (vakuové) soli začíná v solivaru ze solanky, která se potrubím přivádí z několika vrtů. Vytěžená solanka se nejprve přivádí do obrovských nádrží, kde se solný roztok chemicky čiří. Vyloučené sraženiny se usazují na dně nádrží, tyto kaly se vypouští a čistý slaný roztok se přivádí na vakuovou odparku. Odparka je vysoké, svisle postavené kónické zařízení z oceli, do nějž se přivádí solanka. Ta je ve střední části vyhřívána soustavou trubek, do nichž je vháněna pára. Solanka se v této části zahřeje až k varu. Sůl krystaluje v drobných krystalcích, které se shromažďují v kónickém dně. Odtud jsou krystaly spolu s matečným louhem odtahovány do odstředivek, kde se krystaly oddělí od louhu, takže obsahují jen 2 až 3 % vlhkosti. Poté se sůl suší v bubnovém vysoušeči, jímž proudí vzduch o teplotě 200 °C. Výsledkem je sůl o obsahu více než 99 % chloridu sodného.
Text byl převzat z publikace Platformy pro reformulace, České technologické platformy pro potraviny: Slaná fakta o soli, aneb je sůl nad zlato? (2017), ISBN 978-80-88019-18-3
Zdroj foto: Pixabay.com
